zpátky

Rčení o penězích aneb vyplatí se ještě skákat pro pírko přes plot?

Platí pořád, že dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí? V případě, že by se jednalo o pírko novozélandského ptáka laločníka, asi ano. Některá známá pořekadla už ale dávají znát, že vznikla v dávné minulosti.


Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí
Peřiny a polštáře se dřív plnily peřím, které se nejprve muselo ručně naškubat. Byla to namáhavá a zdlouhavá práce. Chudí lidé navíc drůbeže němeli tolik, aby si mohli dovolit peřím plýtvat. Dnes už by drtivá většina z nás pro husí nebo kachní pírko rozhodně nikam neskákala (výjimku možná tvoří zapálení ornitologové). Něco jiného by to bylo, kdyby se jednalo o pírko laločníka ostrozubého. Jedno jediné pero tohoto vyhynulého ptáka se totiž před šesti lety vydražilo za rekordních 128 tisíc korun.


Být jako za groš kudla
Tak se mluvilo o někom, kdo byl velmi hubený a případně malý. Za groš byste si v minulosti pořídili méně kvalitní kudlu, ale podle dostupných materiálů se v 16. století dala za jeden groš koupit uzda a v 15. století 18 cihel, to není zas tak zlé. Groš se dnes na aukcích prodává zhruba za 1 000 korun. Cena se odvíjí od data ražby, stavu a dalších kritérií, může být i vyšší. Za takové peníze už dnes pořídíte poměrně obstojný nůž, takže i tohle rčení už je za zenitem.


Pro korunu by si nechal koleno vrtat
To se zase říkalo o extrémně hrabivých nebo lakomých lidech. Hodnota koruny však od dob vzniku tohoto pořekadla klesla a vůbec, na zákroku spočívajícím ve vrtání kolena byste dnes ani nikdy v minulosti moc nevydělali. Lidé v zoufalé finanční situaci jsou však bohužel schopní podstoupit mnohem drastičtější zásahy za peníze. Obyvatelé Evropy a USA mnohdy jezdí kvůli transplantaci orgánů do Číny, Indie nebo Pákistánu, kde například za ledvinu zaplatí až 5 milionů korun. Zločinecké gangy přitom tyto orgány vykupují od chudých a zoufalých lidí za méně než 125 tisíc korun. Na černý trh s lidskými orgány dlouhodobě upozorňuje Světová zdravotnická organizace. Situace se ale bohužel příliš nemění.


Bez peněz do hospody nelez
Tohle moudro v dnešní době platí tak napůl. Fyzické peníze už u sebe pokaždé mít nemusíte, ale měli byste s sebou nosit aspoň platební kartu. Vzhledem k tomu, že dnes se dá kartou platit téměř všude, mohlo by se rčení upravit na Bez karty či peněz do hospody nelez!

Peníze nesmrdí
Výrok císaře Vespasiana jako jeden z mála platí už dva tisíce let beze změny. Během své vlády uvalil daně na některé doposud nezdaňované komodity a služby. Neváhal zdanit dokonce ani využívání veřejných záchodků. Když s tím jeho syn Titus projevil nesouhlas, Vespasianus mu údajně podal jednu minci a vyzval ho, ať si k ní čichne. Titus musel uznat, že se z mince žádný nelibý zápach nešíří. Na to Vespasianus opáčil: „A přece je z moči.“

Halíře dělají talíře

Stejně jako v předchozím případě i tohle stále platí. Pokud šetříme po malých částkách, můžeme si postupně naspořit příjemně vysokou sumu. A pokud nás nemrzí utrácet drobné za malé radosti nebo za špatně sečtené účty, měsíčně nás to vyjde i na tisíce korun.
 

Tagy:

rčení